Fotografie naleznete zde.

Den první

Když jsme z Hradce Králové odjížděli od sborového domečku pro jistotu o čtvrt hodiny dříve, kdepak by nás napadlo, že v Praze na letišti strávíme pro jistotu o tři hodiny více.

Každý hodnotí probíhající let podle jiných kritérií. Jeden ocení počasí, jiný dobré jídlo, třetího zaujme výběr filmů, hudby a her na interaktivním monitoru v sedačce před sebou, někoho osloví krásné výhledy z okna. Tak jen stručně – slunečno, lehká oblačnost ve 3 a 8 kilometrech, venkovní teplota -48°C, kuře nebo těstoviny na zeleninovém sosu, rukolový salát s rajčetem, mozzarellou a pestem, nanuk Pegas, 239 filmů, 95 seriálů, 17 hudebních žánrů a 10 her, svižný vzlet a poctivé turbulence krátce po startu ve starším Boeingu 767 (letíme s americkou společností Delta, tak přeci nepoletíme Airbusem), vodou protkaný Amsterodam, irská políčka, oceán bez konce.

Každý si zkrátka brzo našel to své a nechal zapomenout na lapálie, které nás po nástupu do letadla, o hodinu později, než bylo plánované, držely ještě další dvě hodiny v sedačkách Boeingu, který jen bez hnutí stál u brány A4 letiště Václava Havla. Příčinou byl drobný škrábanec na spodní straně letadla a vedení aerolinií, které sídlí v Atlantě, chtělo mít jistotu, že to nijak neovlivní bezpečnost našeho letu. A za to jsme vlastně rádi. Jen přiletíme do New Yorku místo 5. hodiny podvečerní až po půl deváté, kdy zapadá slunce

 

Malá infantilní hádanka na dnešní den – co znamenají čísla 19, 24, 33, 42? No jo, to je pravda, navíc dnes je neděle a probíhá pravidelné slosování šťastných čísel za účasti notáře … Ale jsme ve Spojených státech, takže jsme si ani nevsadili a tudíž ani nevyhráli. Čísla ulic? To je vážně super tip! Sice není správný, ale tady v New Yorku jsou pravoúhlé ulice pojmenovány podle pořadí směrem od špičky Manhattanu. Dobře, tak malá nápověda … hotel. A koho hned napadly čísla pokojů, ten je vedle jak ta jedle! Jsou to totiž patra, ve kterých se naše pokoje nacházejí. Tento hotel Holiday Inn má 53 pater. Inu Manhattan.

A jen tak mimochodem, pokud si myslíte, že vás hlavně budou bolet nohy, než tu všechno obejdete – Battery Park s výhledem na Sochu Svobody, Wall street, Grand Zero, Brooklynský most – tak věřte, že nohy budou v pohodě, ale za krkem (!) vás bude bolet z toho věčného okukování všudypřítomných mrakodrapů nejrozličnějších tvarů a konstrukcí.

 

Neděle 19.6.2022

Náš první oficiální den v New Yorku se nesl v odpočinkovém duchu. Celý den jsme věnovali adaptaci na newyorské prostředí a čas a psychické i fyzické přípravě na nastávající koncert.

Ráno jsem se probudili do sluncem zalitého centra Manhattanu. Během dopoledne jsme posnídali na pokojích z vlastních, z domova dovezených, zásob a o půl dvanácté už jsme byli venku a vykračovali si newyorskými ulicemi.

Jako první jsme zamířili do parku The Battery, z kterého většina z nás poprvé spatřila notoricky známý symbol New Yorku, sochu Svobody. Z tohoto parku jsme dále pokračovali směr Brooklynský most. Avšak kvůli časovým důvodům jsme museli pozměnit plány a k mostu se vydat až druhý den. Místo Brooklynského mostu jsme tedy dostali naše první newyorské jídlo, pizzu. Před návratem na hotel jsme se zašli podívat k národnímu památku 11. září, kde po teroristickém útoku na světové obchodní centrum zbyly pouze 2 obrysy základů, jako připomínka této nešťastné události.

Na hotelu jsme chvílemi zkoušeli na zítřejší koncert, odpočívali a navečeřeli se. O půl osmé jsme opět vyrazili do víru velkoměsta. Nejprve jsme si uspořádali menší „koncertík” před budovou národního archivu, kde jsme si s malým publikem vyzkoušeli skladby na náš zítřejší koncert v Merkin Hall jako Pueri concinite, Favete linguis singuli, Largo, Tovačovský Hatě a Svitaj, Bože svitaj. Nakonec jsme se vrátili do Battery parku, kde jsme obdivovali rudě nasvícenou scenérii Manhattanu. V poklidu jsme došli na hotel, kde jsme se zachumlali do svých postelí a šli spát.

 

Pondělí 20.6.2022

Ráno nás přivítalo sluníčko, které svítilo o něco více než včera. Po rychlé snídani na pokojích jsme vyrazili na Brooklynský most, který jsme včera nestihli. První celoocelový visutý most jsme kvůli časovým důvodům bohužel nestihli přejít celý, ale i ten krátký kousek, po kterém jsme šli, nám úplně stačil na pořízení mnoha krásných sborových fotek a dokonce jsme stihli i pár osobních.

Po cestě nazpátek jsme se zastavili v City Hall Park, kde jsme mohli obdivovat radnici New Yorku ze začátku 19. století. Zde jsme dostali rozchod, abychom si koupili nějaký “obídek”. Po cestě do hotelu jsme se zastavili v Trinity church (kostel Svaté Trojice). S povolením pastora jsme si zazpívali Pueri concinite a Kyrie eleison. Přičemž díky tomuto krátkému vystoupení jsme získali další kontakt v New Yorku pro příští turné do USA. Naším odpoledním programem byla příprava na dnešní večerní koncert v Merkin Hall. Jedna část příprav bylo žehlení zástěr k národnímu kroji. Naštěstí součástí vybavení našich pokojů jsou žehličky i s žehlícími prkny. V pozdním odpoledni jsme se vydali metrem až na zastávku Lincoln center nedaleko Merkin Hall. Před zkouškou jsme se ještě stihli vyfotit před Metropolitní operou a poté jsme zamířili na místo našeho koncertu. Merkin Hall se nachází v Kaufman music center, kde sídlí i hudební škola.

Po zkoušce se stačilo už jenom převléct a koncert mohl začít. Zahájili jsme ho jak Americkou tak Českou hymnou, a následovala duchovní část. O pauze jsme se rychle převlékli do národních krojů a skladbou Proč bychom se netěšili začala část folklorní. Po vydařeném koncertu, při němž publikum několikrát tleskalo ve stoje, jsme i při následném prodeji CD dostávali velmi pozitivní dojmy od zdejších učitelů hudby. Po vydařeném koncertě se už stačilo pouze vrátit na hotel a uložit se do hajan.

Dobrou noc!

Pastuszková a Medková

 

Rodiče, třeste se!

No, nechtěl bych být rodičem, který svěřil své dceři větší obnos peněz na cestu do Ameriky, nedej bože vybavit ji rovnou platební kartou! Vysvětlím.

Dnešní den začal zcela nezáludně a zcela očekávatelně. V kostele Sv. Jana Nepomuckého na rohu 1. Avenue a 66. Východní nás přivítal pan Marc Pacoe, známý americký varhaník, přítel Petra Ebena. Už dopředu se omlouval, že s námi nemůže strávit celou dopolední zkoušku. Později jsme zjistili, že musel odjet hrát do Katedrály sv. Patrika na Páté Avenue – největšího a nejznámějšího newyorkského svatostánku na přeslavné ulici, o které ještě bude řeč. A tenhle známý varhaník nás bude doprovázet při koncertu během Liturgických zpěvů od Petra Ebena.

Před polednem jsme přešli do České národní budovy, sídla nejen Českého generálního konzulátu, ale rovněž amerického Sokola, krajanských spolků a dalších organizací. Jako by to bylo předevčírem, kdy jsme zde měli koncert – už je to šest let. Tentokrát jsme si zazpívali v knihovně Václava Havla, v pokoji Antonína Dvořáka jsme si připomněli jeho odkaz, vyfotili se na střešní terase s výhledem na okolní mrakodrapy a potom už nás opět pohltili ulice nikdy nespícího města.

No a pak to začalo! Přes třicet holek, vybavených dolary a platebními kartami v kapsách, vyrazilo z newyorské zoo, kde jsme obědvali, na cestu po Páté Avenue. Pro muže cesta hrůzy, pro ženy, dámy a dívky cesta snů a rozkoše. Všude kolem obchody či sídla světových značek jako jsou Tiffany, Cartier, Prada, Versace, Armani, Dolce Gabbana a dalších. A pozor, děvčata měla rozchod po skupinách jak v zoo, tak v Trumpově věži, stejně jako i v Rockefellerově centru, vše v uvedené peníze vysávající oblasti. Takže si vezměte něco na uklidnění, dejte si kávičku nebo sklenku vína a potom si na bankovním účtu prohlédněte, co že vám tam vlastně zbylo.

 

Závislost a nezávislost

Je středa. To je takový malý přelomový den, který půlí každý týden. My jsme se dnes vypravili do Filadelfie, kde 4. července 1776 nastal zásadní přelomový den americké historie – vyhlášení nezávislosti na britské koruně.

Abychom se ráno dostali z Manhattanu, projeli jsme pod řekou Hudson tunelem do New Jersey a pokračovali po čtrnáctiproudé dálnici směrem na jih. Chvílemi pruhů přibývalo, až na dvacet, ale nakonec jsme si po většinu cesty vystačili “pouze” se šesti pruhy v jednom směru.

Filadelfie je typické americké velkoměsto plné rovných betonovo-asfaltových ulic a uliček, bezdomovců (závislých na pomoci ulice, některých pak i na drogách či hazardu), všudypřítomných stánků s rychlým občerstvením, se silničním provozem ve stylu “jdu a jedu, jak se dá”, se zaměstnanci ochranek postávajícími u kdejakých vstupů a hlídajícími … no, kdo ví (snad to vědí aspoň oni sami), s policisty posedávajícími v autech nebo postávajícími na rozích budov, s cizinci, kteří stále něco hledají, a s místními, kteří stále někam spěchají (a to převážně autem). Ovšem mezi tím vším se dají najít místa, která dokážou překvapit svou vynalézavostí, krásou, unikátností či historií.

Ve Filadelfii mezi taková místa jednoznačně patří Franklinův institut, interaktivní – ale že opravdu VELMI interaktivní muzeum, které osloví všechny děti, i ty v produktivním a důchodovém věku, v oblastech jako jsou sport, biologie, mechanika, geologie, vesmír a další. Na žádost úplně všech jsme zde nakonec zůstali o dost déle, než jsme původně plánovali.

Dominantou města, jež se v originále píše Philadelphia a kterému místní neřeknou jinak než Philly (čti fili), je budova radnice, nejvyšší obytná budova na světě na přelomu 19. a 20. století. Původní plány, že by se mělo jednat o nejvyšší stavbu světa, překazila Eiffelova věž a Washingtonův monument.

No a potom už se začal blížit vrcholný bod dnešního dne, tedy kromě oběda, a sice Independence Hall, česky Síň nezávislosti, kde byla podepsána Deklarace nezávislosti, a dále Zvon svobody. Před obojím jsme si samozřejmě nechali pro jistotu zkontrolovat, zda jsme si nedopatřením do batohu či kapsy nepřibalili mačetu nebo dynamit. Jakkoliv se zážitek z obou míst rozhodně nedá srovnat s prožitky ve Franklinově institutu, z pohledu historie se jedná o mimořádné místo a původní vybavení, které Thomas Jefferson, John Adams, Benjamin Franklin a další využívali (ví se i, kde kdo z nich seděl), ještě umocňuje genius loci těchto prostor.

Na závěr ještě poznámka k přízemnímu tématu, jakým je jídlo. Tady ve Philly (už jsme skoro jako místní, co?) je typickým jídlem Philly cheesesteak – bageta plněná jemnými plátky čistého hovězího masa prokládanými sýrem, s omáčkou, vše dokonale dochucené, jednotlivé složky vzájemně spojené a vytvářející na jazyku zážitek božského okouzlení z harmonie šťavnaté a plné chuti delikátního masa a sýru v jednom. Nevím, zda je příznačnější popsat první zakousnutí do bagety jako explozi chuťových vjemů či gastronomickou orgii. Dobrou chuť, pokud právě usedáte k prostřenému stolu.

 

Svoboda není běžná

Nedělní den začínáme jak se patří svátečně – výletem k symbolu New Yorku, symbolu Spojených států, symbolu přátelství a symbolu jedné z nejcennějších hodnot, k Soše Svobody. Abych stále neopakoval slovo socha, omezím se v další části textu pouze na druhou část sousloví.

Chceme-li Svobodu, musíme pro to něco udělat. My jsme si zařídili vstupenky ještě před odletem z naší země. A ráno jsme si trochu přivstali.

Za Svobodu se platí. My za návštěvu té symbolické, kovové, zaplatili přes 800 dolarů. Peníze utracené za její malou verzi v prodejně suvenýrů nepočítaje.

Ke Svobodě je obvykle dlouhá cesta. My jsme si ji zkrátili plavbou lodí ze špičky Manhattanu.

Svobodu je třeba bránit. My jsme museli projít bezpečnostní kontrolou před nástupem do lodi. Byla obvyklá a celkem rychlá.

Chcete-li si užívat Svobody, je dobré znát historii. Existuje řada informačních zdrojů, kde lze dohledat více či méně podrobné informace o daru Francouzů Americe, o jejich motivaci, o komplikacích s dopravou a sestavením sochy. A třeba i zjistíte, že se dříve dalo vyjít až k ohni, zatímco dnes je omezený vstup i do čelenky dámy s pochodní.

Francouzi mají svou malou verzi této ikonické skulptury v Paříži na řece Seině. Jsou ale státy, které dodnes nemají ani velkou a ani malou Svobodu.

Cena Svobody pro Ukrajinu bude prý vysoká, zdá se, že některé země nemají na to, aby ji pomohly, a tak se země, jejíž část bývala zakarpatskou součástí Československa, na cestě za Svobodou ještě asi hodně zapotí – rozhodně víc než my v dnešních 32°C.

Každá Svoboda má svůj rub i líc. Jakkoliv by tomu v běžném životě tak nebylo, my jsme přijali s vděkem líc… no prostě zadní část kovové dámy, která nám poskytla stín v parném dni.

Svoboda má své hranice. V našem případě jsou dány okrajem ostrova, po němž procházíme dokola, abychom viděli ikonu že všech stran. Proto musíme znovu na loď, abychom si prohlídli i Ellis Island, jeden z ostrovů, na kterém byli soustředěni přistěhovalci z jiných zemí, než byli vpuštěni do Nového Yorku, dříve Nového Amsterodamu.

Dnešní odpoledne trávíme na pláži, což je zase jiná forma Svobody. I té si vážíme. Ale samozřejmě víme, že skutečná svoboda spočívá v něčem jiném a každý člověk na planetě, i mimo ni, když na to přijde, by měl být svobodný ve svobodném světě. Je těžko pochopitelné, že tomu tak není. Nemůžeme pro to něco udělat?