PŘÍJEZD KE SBOROVÉMU DOMU BUDE V 9:45

Fotogalerii naleznete na straně https://www.zonerama.com/zusjitro/Album/6500311

15. srpna 2020

Po krátké schůzce ve sborovém domečku jsme se vydali na cestu přes letiště Václava Havla do Keflavíku (čti Keplavík). Společně s námi odlétalo z Prahy jen jedno další letadlo a tak se dá s trochou nadsázky říct, že jsme měli letiště jen pro sebe.

Let byl klidný, většina z nás jej prospala. Ti, kteří byli vzhůru, měli možnost uvidět i po půlnoci denní světlo, neboť v dohledu od nás byl polární den.

Na letišti v Keflavíku jsme byli jediným letem, který v danou dobu přiletěl. Opět jsme zažili téměř prázdné letiště. Všichni narození před rokem 2005 musí po příletu na Island absolvovat test na Covid-19. Odběr příjemný nebyl, ale není to nic, co by se nedalo vydržet. Potom jsme už jen přejeli autobusem označeným “JITRO”, který na nás čekal u letiště, do hotelu v centru Reykjavíku a ulehli do postelí. Výsledky testů se dozvíme zítra.

Zájezd nám začíná jako každý jiný. V našem milovaném Hradci nasedáme do autobusu, naposledy máváme rodičům a míříme známými zatáčkami na pražské letiště. Jindy plné letiště Václava Havla zeje kvůli mimořádné situaci prázdnotou. Hledíme na sebe s respirátory a málem se nepoznáváme. Let trvá necelé 4 hodiny a my před půlnocí islandského času přistáváme. S radostí všichni nacházíme své kufry, vyfotíme první fotku na této neznámé zemi a už si to štrádujeme k autobusu. Venku mírně mrholí, ale kdo je připraven na silné deště, které často sužují oblast Islandu, ten není vůbec vyveden z míry.
Že je Paříž městem světel? Kdepak! Kdo toto tvrdí, nebyl ve tři hodiny ráno v Reykjavíku. První dojem z Islandu: všude se svítí. Projíždíme okolo prázdných posiloven, kanceláří, opuštěných chodeb v bytových jednotkách a všude se svítí. Ve tři hodiny ráno. To by zamávalo s nejedním šetřivým českým srdíčkem. Musíme jim to však odpustit. Islanďané totiž využívají geotermální energii, které je na tomto místě opravdu dostatek. Energie jako je třeba elektřina či teplo jsou zde proto tak levné, že si i chudý Islanďan (ten, který má měsíční mzdu 30 000 českých korun v přepočtu) může dovolit svítit dvacet čtyři hodin denně i bez jakéhokoliv důvodu.
Přijíždíme k našemu hotelu a po nacvakání všech možných číselných kombinací se dostáváme dovnitř. Moderní technologie zde dostávají svůj prostor zazářit a proto se v tomto hotelu nikde nesetkáte s klasickým zámkem na klíč, ale pouze tím na číselný kód. Ještě ani nestačíme vstřebat tu nádheru a uleháme unavení do měkkých postýlek.
Tak dobrou!

Anna Bára Strnadová

16. srpna 2020

Dopoledne jsme si pospali. Jednak jsme ulehli až dlouho po půlnoci a navíc jsme museli počkat na negativní výsledky testů ze včerejška. Času jsme využili ke zkoušení ve skupinách a také nás navštívila slečna Monika, která zde žije zhruba dva roky, a vyprávěla nám o místním životě a přírodě.

Odpoledne jsme se prošli prosluněným městem a poprvé si na zkoušku zazpívali v katedrále Hallgrímskirkja. Hudba se zde rozléhá nečekaně rovnoměrně, ve všech místech rozlehlé katedrály zní hudba stejně zvučně.

Po zpestření v podobě nákupů v místní Bónusu (prodejně s potravinami a drogistickým zbožím) a chvilce odpočinku vyrážíme opět do ulic Reykjavíku do katedrály Krista Krále (Landakotskirkja), kde po ukončení mše začínáme další dnešní hodinovou zkoušku. Budeme tu mít koncert v úterý, plakáty už zde vidíme, víme i o upoutávce na stránkách kostela, i že pozvánka na náš koncert zaznívá při všech mších, ať už jsou v jakémkoliv jazyce (třeba dnes zde byly čtyři mše, v polštině, angličtině a islandštině).

Vracíme se večerním … ono je tu teda v půl deváté světla jako za časného letního podvečeru u nás doma … inu vracíme se městem k hotelu přes ulici Laugavegur. Ta je vyhlášená velkým množstvím obchůdků, restaurací, cukráren a podobně a tak nás potěšila možnost rozchodu po skupinkách. Den plný práce jsme zakončili velmi příjemně.

Během spánku hravě vyrovnáme dvouhodinový časový rozdíl a v našem apartmánu si děláme snídani. Konečně máme čas se tu trochu porozhlédnout a proto žasneme nad luxusním, seversky laděným prostorem, ve kterém bydlíme. Všechno vybavení včetně toastovače, kávovaru či dvou televizí nás svým leskem bije do očí a o to lépe se nám snídá. Po snídani se věnujeme našemu koncertnímu programu a to konkrétně naší nejtěžší skladbě Te deum laudamus od Jana Jiráska. Nacvičování na takovém místě jako je Reykjavík člověka namotivuje na těžkou práci o to více. Sluníčko se nám opírá do oken a už za naším sborem přichází první návštěva. Češka, která se na Island přestěhovala roku 2018 nám přišla předat některé ze svých zkušeností a povyprávět svůj příběh. Všichni napjatě posloucháme o milé povaze Islanďanů, jejich cti a termálních pramenech a o to více jsme nadšení, když vyrážíme z hotelu.
Naší první zastávkou je katedrála Hallgrimskirkja (co si budeme nalhávat, jediným vyvoleným z našich řad, který dovede tento název vyslovit, je náš pan klavírista). Ohromná stavba jakoby představovala pulzující srdce samotného Reykjavíku. Tiše a s úctou vcházíme dovnitř. Máme tu jedinečnou možnost si zde už dnes neoficiálně zazpívat Regina coeli. Celá velikost katedrály nás absolutně uchvátila a již teď se nemůžeme dočkat až v ní provedeme celý náš koncert. Krátkou procházkou dojdeme až k moři. Výhodou Islandu je, že když si vyhradíte dostatek času a půjdete jedním směrem, všechny cesty vedou k moři. Všímáme si jedné velice zvláštní stavby stojící na břehu. Jedná se o Sluneční loď – stavbu od architekta Gunnara, která má znázorňovat neobjevenou zemi, tudíž nezničenou a čistou ve své přirozené kráse. Vyfotit, ale už honem na véču! Cestou zastavujeme v místním obchůdku Bónusu. Myslím, že jsme jim vykoupili všechny Skyr jogurty, protože kdo Skyr na Islandu nejedl, jakoby nežil. Pro ty z vás, kteří jste jogurty Skyr ani v české variantě neochutnali, jedná se o mléčný výrobek, který je podobný našemu bílému jogurtu a obsahuje velké množství proteinů a vápníku.
Večerní výlet zahrnuje zkoušku v Cathedral of Christ the King, kde se bude odehrávat náš druhý koncert spojený se mší. Ačkoliv je už půl desáté, slunce se zatím nikam neschovalo a my si můžeme vychutnat výbornou zmrzlinu, na kterou jsme dostali doporučení. Spokojení a přeslazení pokládáme hlavy do polštářů a necháváme se uspat příjemnými zvuky meluzíny ozývající se zvenku.

Góða nótt!
(Dobrou noc!)

Anna Bára Strnadová

17. srpna 2020

Je to neuvěřitelné, ale opět nás po ránu vítá krásný den s teplotami kolem 16 stupňů podle teploměru, ale pocitově někde kolem 24 stupňů, tak na krátké tričko. Po ranní poradě nastal čas zkoušení ve skupinách na pokojích. Potom už nás sluníčko vylákalo ven. Jen kousek od našeho hotelu je slavná vila Höfdi, v níž v roce 1986 jednali prezidenti Ronald Reagan a Michail Gorbačov o omezení jaderných zbraní a faktickém konci studené války. My jsme si na tomto místě zazpívali mimo jiné českou státní hymnu za potlesku kolemjdoucích, kteří se tu zastavovali.

Pokračovali jsme procházkou po pobřeží s malebným výhledem na hory na druhé straně zálivu, až ke starému přístavu, kde vedle starých rybářských lodí a luxusních jachet kotvil i trojstěžník či technologiemi doslova “nabitá” loď pobřežní stráže. Dále jsme neodolali a i zevnitř si prohlédli operní dům Harpa, architektonický skvost, jehož vnější stěny jsou tvořeny nepravidelnými šestiúhelníky ze skla, které odrážejí světlo pod různými úhly a opticky tak “svítí” různými barvami. Cestou k hotelu jsme si ještě užívali slunce v centru Reykjavíku při rozchodu ve skupinách, po kterém následoval oběd.

Odpolední program je jasný, půl druhé hodiny trvající zkouška v katedrále Hallgrímskirkja. Nejprve jsme ještě stihli pořídit několik propagačních fotografií. V katedrále jsou dvoje varhany, jedny z nich mají 5000 píšťal, při zvukové zkoušce jsme tak museli zvolit, které z nich využijeme. Náš pan klavírista a varhaník v jedné osobě si hru na oboje varhany užíval. Současně jsme pro management katedrály nahráli propagační video.

Zítra nás čeká další zkoušení a první koncert, proto kromě večeře potřebujeme i klid na odpočinek a doplnění energie. Dnes jsme opět zažili krásný den.

18. srpna 2020

Je to až k nevíře, ale opět máme blankytnou oblohu a teplo na krátký rukáv. Relaxujeme před dnešním koncertem.

Cestou do katedrály Krista Krále jsme se ještě prošli u jezera Tjörnín, na jehož břehu se nachází socha neznámého úředníka a také radnice města a v ní velký 3D model Islandu (asi 150 m2). Až na místě jsme zjistili, že včera začala rekonstrukce stropu sálu, kde se model vystavuje. Prostor byl úplně prázdný. Se souhlasem jsme využili místa a alespoň si zazpívali – Tovačovské Hatě a českou státní hymnu. Reakce ze strany radnice nás překvapila – máme deset minut počkat, model pro nás během té chvíle vyvezou ze speciálního úkrytu vybudovaného v boční stěně sálu. Pracovník ostrahy potom začal vyjíždět s obrovskou deskou na mnoha malých motorizovaných kolečkách, celý systém řídil dálkovým ovládáním, jako když si kluci hrávali s autíčky na dálkové ovládání – chvíli rovně, ven z úkrytu, kousek doprava, zase rovně, pootočit, ještě otočit kolečka pro malý boční posun a hotovo. Jen pro nás a jen pro tuto chvíli. Krásně jsme si tak mohli prohlédnout, kde jsme, i sopku Eyjafjallajökul, která v roce 2010 paralyzovala leteckou dopravu nad Evropou, i místa, která ještě během našeho pobytu zde navštívíme a vůbec celý Island.

V katedrále jsme nejprve chvíli zkoušeli a potom už jsme v zázemí fary čekali, až bude ten správný čas nastoupit. Kvůli opatřením v souvislosti s Covidem 19 mohlo být v kostele pouze 100 lidí a s rozestupy, první lavice musely zůstat prázdné. V katedrále je ale naprosto vynikající akustika a do celého prostoru se zvuk šíří rovnoměrně, proto nás omezení zase tak trápit nemusela. Ostatně při zítřejším koncertu to bude obdobné.

“Já … já … já nedokážu najít ta správná slova, abych popsal, jak nádherná ta hudba byla, jak úžasně zpíváte, to bylo úchvatné, opravdu vynikající! Víte, já jsem bývalý voják, my nejsme zvyklí plakat,” řekl nám po koncertě mladý muž se slzami v očích, přikládaje si při tom ruku na srdce. Žena středního věku se zase ptala: “Zítra zpíváte v katedrále Hallgrímskirkja, že jo? A dostanu se tam ještě? Mohu přijít, i když tam bude určitě televize?” No my zítra s televizí nepočítáme. A jestli jsou ještě lístky na zítřejší koncert, nevíme. Ale každopádně nás reakce publika moc potěšila. I představitelé katedrály, jeden z nich původem z Česka, nešetřili slovy chvály a ujišťovali nás, že jestli příště přijedeme, třeba v období Vánoc, určitě musíme mít alespoň jeden koncert i u nich!

Vraceli jsme se večerním Reykjavíkem k hotelu s dobrou náladou. Sluníčko ještě svítilo a obloha zůstala celá modrá, tak proč si nevychutnat chvíle opojení z dobře odvedené práce v malebných uličkách s restauracemi a cukrárnami, s výhledy na atlantický oceán.

19. srpna 2020

Už když jsme se začali ve sboru připravovat na koncertní zájezd na Island, věděli jsme, že hlavní koncert celého turné bude právě dnešního dne a to v největší a nejznámější katedrále v zemi – Hallgrímskirkja, která se nachází v centru Reykjavíku. Tomu se musí podřídit celý dnešní program zaměřený na přípravu. Alespoň je čas vzpomenout na zdánlivě nezajímavou věc, a to na obyčejnou vodu z kohoutku. Kvůli přípravě a soustředění se na co nejlepší výkon, jsme toho zatím z islandské přírody moc neviděli. Ale stačí otočit kohoutkem a hned si můžete ze skleničky doslova vychutnat nechlorovanou lahodnou čistou vodu v té nejpřirozenější podobě, pocházející z čisté krajiny všude kolem.

Reykjavík je pohodové a malebné město a to i ve dnech, kdy mraky a mrholení ovládnou oblohu, jak jsme se dnes přesvědčili při cestě do katedrály v samotném centru města. Během generální zkoušky jsme si našli čas i na několik propagačních fotografií.

 

A potom už to přišlo. Posledních 5 minut před začátkem vystoupení. Závěrečná kontrola úpravy kroje, nasadit správný výraz a jdeme. Mezi posluchači vzorně rozmístěnými dle pravidel, která tady na Islandu v souvislosti s koronavirem platí, byl například i management katedrály či světově úspěšný varhaník Björn Steinar Sólbergsson. Jeho nadšení a slova chvály, když gratuloval panu sbormistrovi a děkoval celému sboru, a jeho ujištění, že budeme-li na Islandu příště vystupovat, bude opět u toho, zahřála u srdce.

Než jsme katedrálu opustili, přestože už bylo půl desáté a oficiálně dávno zavřeno, díky nadšeným organizátorům jsme se mohli vyvézt výtahem do věže a kochat se výhledy na večerní hlavní město. Nemohli jsme si tu nezazpívat a nevzpomenout nejen na ty, kteří tu s námi nejsou a myslí na nás doma v Hradci Králové, ale i na dřívější členy sboru, kteří svou poctivou práci umožnili i nám, abychom cestovali po světě. Symbolicky tak z věže kostela zněla do centra města hudba všem našim členům dobře známá – “Přátelství” a “Kočár” – a jak tradice velí, oboje zpívané v kruhu, kdy jsme se všichni drželi za ruce. Takže myslíme na vás a děkujeme. Dobrou noc.

Jeden z posluchačů nám napsal (dovolujeme si uvést v originále, bez překladu):

Thank you again to JITRO choir collective, I haven’t heard such a wonderful singing in a very very long time, I have to say that I am able to recognize the masterfully high level of singing as I was also singing in choir in my youth from 7 years old to 12. But the performance and the beauty of the singing was absolutely wonderful, I was moved to tears and almost cried at least five times during the concert, as I said absolutely wonderful, I thank you very much for this wonderful experience. Thank you very very much, and I wish JITRO choir luck, God Bless.

Richard

20. srpna 2020

Během školního roku obvykle ve čtvrtek zkoušíme. Dnes ne. Jednak není školní rok, druhak jsme na koncertní cestě. A protože hlavní koncert máme za sebou, dnes zbyl čas na poznávání přírody Islandu. Vlastně se dá říct, že jsme udělali přesně to, co nám popřála jedna z posluchaček včerejšího koncertu:

Ještě jednou mnohokrát děkuji za skvělý koncert🙏🏻 pořadí skladeb bylo tak nádherně sestaveno a hlavně Vaše závěrečná! Slzy mi doslova padaly a i dnes ráno, když jsem si Vás pustila znovu.❤️ Užijte si Island a věřím, že se někdy opět uvidíme. Nikola

Tak si dnes užíváme Island. Nicméně my nezahálíme ani ve volném čase a využíváme příležitostí ke zkoušení během jízdy v autobuse nebo ke zpívání v místě jednoho z nejstarších parlamentů na světě – Althing, kde si náhodně se sešlé publikum z řad turistů vytleskalo a vyžádalo kromě státní hymny naší země ještě jednu skladbu jako přídavek.


Z národního parku Þingvellir se přesouváme ke “Zlatému vodopádu”, islandsky Gullfoss, na řece Hvítá. Množství vody padající do kaňonu mezi skalami je ohromující a řadí tento kaskádovitý vodopád s celkovou výškou zhruba 35 metrů mezi nejznámější vodopády této ostrovní země.

Už si říkáme, že nás musíte určitě podezřívat, že si ohledně neustálého slunečného počasí (až na jeden den, kdy v Reykjavíku mrholilo) určitě vymýšlíme. Sami na fotografiích ale vidíte, že prostě jen máme opravdu neuvěřitelné štěstí. Sami místní tomu nemohou uvěřit a říkají, že současné počasí je zcela mimořádné, které už několik let nepamatují. My jsme za to moc vděční. Vždyť i díky tomu si můžeme vychutnat krásu gejzírů, které jsme navštívily. Ten starší, původní, který dal jméno všem gejzírům světa – Geysir – už dnes bývá aktivní jen vzácně, ale pár metrů od něj tryská každých pár minut jeho “mladší brácha” Strokkur.

 

No a co bychom tak mohli podniknout na závěr krásného dne? Co děláme u nás, když v létě svítí sluníčko? A přesně pro to jsme se rozhodli i my, ovšem místo bazénu jsme pro koupání zvolili termální řeku Reykjadulur, jejíž teplota zcela jistě přesahuje 30 st. C, přestože je místo pro koupání od termálního pramene už dost daleko. Když jsme do proudu vody vstupovali, bylo to přesně naopak, než tomu bývá běžně. Postupně jsme si zvykali ne na studenou, ale na teplou vodu uprostřed islandských hor. Tento zážitek patří zcela jednoznačně k těm největším, které jsme tu mimo hudební oblast zažili.

To hlavní, na co jsme se pilně před prázdninami i během nich připravovali, máme sice už za sebou, ale dnes nás za odměnu čekalo první poznávání islandské přírody. V 9:00 krátká porada o tom, co si máme vzít s sebou, a v 10:10 už vyrážíme na cestu. Tentokrát v autobuse sice nezaznělo Ráno jedem dál, ale i tak se z něj nesly tóny, a to naší známé Alfonsiny a nového cyklu Pěti ukrajinských písní od Petra Fialy, které se chystáme natočit. Cestou nás doprovázely dokonce ovečky a divocí koně.

Na první zastávce v národním parku Þingvellir jsme se mohli pokochat nejenom překrásně zelenou krajinou s jezírky, ale i malým kostelíkem s pár domečky, z nichž jeden patří samotnému premiérovi. Mimo to se zde nachází také Althing – jeden ze tří nejstarších parlamentů na světě, který vznikl už v roce 930 a fungoval až do 18. století. Díky tomu je také už od roku 1983 součástí Seznamu světového dědictví UNESCO.

Dalším místem našeho výletu se stal Gullfoss neboli Zlatý vodopád, jehož spršku jsme mohli poznat na vlastní kůži. Kvůli erozi se jako jeden z nejznámějších vodopádů na Islandu každý rok jeho už teď 2,5km dlouhý kaňon prodlužuje zhruba o 25 cm. Když jsme se vyfotili u jeho kaskád, všichni jsme zůstali stát v úžasu nad jeho duhou zářící všemi barvami. Zlatý okruh nebo také Zlatý trojúhelník nám uzavřel Geysir. Vzhledem k tomu, že je jako nejstarší zástupce gejzírů známý již od roku 1294, není se ani čemu divit, že se od jeho názvu také odvozuje geologický termín gejzír. O pár metrů dál jsme mohli ještě pozorovat Strokkur dosahující až 20 m. Tím ale naše putování neskončilo, protože na nás čekala poslední zastávka.

Asi si říkáte, co by to bylo za člověka, kdyby nezažil koupačku v té nejčistší a zároveň nejteplejší vodě na světě i při tak nízké teplotě ovzduší. Nám ale 16 °C nevadilo, navíc nám k tomu stále svítilo sluníčko jako v předchozích dnech a ještě ke všemu voda byla prostě boží. Museli jsme se k ní ale ještě dostat přes pro někoho mírný kopeček a pro někoho až tak tak dosažitelný vrchol. Většina z nás to ale zvládla s úsměvem na tváři a kochaním se krajinou. Občasné zastávky na focení a na nabrání druhého dechu byly samozřejmostí.

Někdo možná hledá poklad na konci duhy, ale pro nás se pokladem stala příroda Islandu sama. Z vody se ozývalo: „Tak z té už nevylezu.” nebo „Zůstaňme tu alespoň hodinu.” a jinak za vše hovořily výrazy z našich upřímně šťastných tváří. Dokonce i pan sbormistr bez dlouhého přemlouvání souhlasil s tím, že se zde zdržíme o chvíli déle. Nedalo se tam ale zůstat věcně, a proto jsme tuto horkou 36° lázeň po chvíli opustili. Ale pokud někdy zavítáte na Island, podle nás by byl hřích toto místo nenavštívit. Vřele ho doporučujeme. 🙂 Natěšení na další den jsme nastoupili do autobusu, ani se nenadáli a už si chystali věci na další den.

Drábková, Lelková

21. srpna 2020

Po včerejším dnu plném zážitků pod modrou oblohou přišel další volný den. Jestli jsme měli nějaké pochybnosti o tom, zda se dnešní den vydaří obdobně jako včerejší, hned při první zastávce u vodopádu Skógafoss jsme poznali, že nás bude islandská příroda a počasí ohromovat i v dnešní den.

Tentokrát vyjíždíme z Reykjavíku poznávat krásy jižního pobřeží Islandu. Projíždíme mezi horami a mořem, míjíme vodopády, erodované sopečné kopce, četné fumaroly, z nichž trvale unikají sirné páry, sem tam mineme domek či vesničku, v dáli sledujeme kilometry dlouhý ledovec. Na vlastní oči jsme se přesvědčili, že sopka Eyjafjallajökull, která před deseti lety zastavila leteckou dopravu nad velkou částí Evropy, je nyní klidná.

Jsme u moře, nemůžeme nenavštívit pláž. Zvláště potom jednu zcela mimořádnou. Pláž s islandským názvem Reynisfjara je dlouhá asi 6 km a je tvořená černým sopečným pískem a kamínky. Je ozvláštněna skalními jehlami Reynisdrangar, které ostře vystupují z moře nad hladinu, útesy jsou pak tvořeny čedičovými sloupy s jeskyní Hálsanefshellir a na vršcích skal hnízdí pro nás velmi vzácný papuchalk severní. Chápeme, proč je pláž považovaná za nejhezčí na Islandu. Zazpívali jsme si v jeskyních i na čedičové skále, poobjedvali v místní restauraci, nafotili fotografie, chvíli pozorovali vzácné ptáky s jejich krásným červeným zbarvením a potom už pokračovali na poloostrov Dyrhólaey. Jeho výběžek je nejjižnějším cípem ostrovního státu a bývá nazýván bránou Islandu pro klenutý skalní útvar typického tvaru.

 

Pokud jsme v úvodu napsali, že si dnes užíváme volný den, zasvěcení vědí, že to jen znamená, že nemáme koncert, nicméně že využíváme příležitosti při přejezdech k nácviku skladeb. A to po celý den. Protože o dechberoucí vodopády není na Islandu nouze, navštívili jsme ještě jeden, Seljalandsfoss, vysoký 65 metrů, kdy voda z ledovce dopadá ze skalní stěny doprostřed jezírka. Opravdu neobvyklým zážitkem je možnost projít podél skály za vodu a sledovat burácející vodní masu zpoza vodopádu. Úchvatné.

Nic netrvá věčně, ani náš pobyt v překrásné zemi, která dostala název podle chladného ledu, ale nás zahrnovala sluncem a teplem. A tak přichází poslední zmrzlina na cestě zpět do Reykjavíku, poslední večerní porada a poslední noc v hotelu. Zítra si užijeme atrakci Fly Over Iceland a cestou na letiště ještě navštívíme geotermální prameny Krýsuvík s průzračnými jezírky, oblast nejmohutnějších fumarol na Islandu s názvem Gunnuhver, projdeme se po mostě mezi Evropou a Severní Amerikou, jejichž kontinentální desky se zde stýkají, a potom už se na nás můžete těšit doma, kam se za vámi moc těšíme, i přes těžko popsatelnou nádheru, kterou jsme tu prožili.


Fotogalerii naleznete na straně https://www.zonerama.com/zusjitro/Album/6500311